Erik Ralbovský 
26.03.2020 Barn find. Zaklínadlo, chiméra každého blázna do aut. Někdy má člověk pocit, že stodoly jsou na světě jen proto, aby pod stohy slámy ukrývaly další a další Mercedes 300SL, nebo dosud nikde nezachycený výtvor karosárny Figoni & Falaschi, unikátní Bugatti, helikoptéru Leonarda da Vinciho, nebo třeba jen dědův Peugeot 205GTi, co dovezl z říše hned po sametu. Ostatně, kdo z nás by se bránil, spadlo-li by nám takovým způsobem něco do klína. Pravda je, že články o podobných nálezech jsou dnes nesmírně populární. I já na ně klikám. Vždy. Často i opakovaně. Vždy i opakovaně. Přiznávám.
PLATINA
Zamýšlím se ale nad tím, jak mizivé procento z těch objevených skvostů může žít dál tak, jak jeho konstruktéři plánovali. Průběh situace po nálezu je prakticky pokaždé jako přes kopírák: odbordelit garáž / stodolu / sklep / bunkr / les, kde zarůstal do přírody. Vzít k odhalení kameru, vyvěsit to na youtube. Zavolat klukům ze Sotheby’s, nechat za nekřesťanské peníze zrenovovat do stavu v jakém nikdy ani nebylo a… šup s ním na kobereček do vily, kterou navrhla Zaha Hadid. Maximálně, pokud chci světu ukázat jaký jsem nadšenec, párkrát ročně auto i vytáhnu. Na Pebble, na Concorso, nebo se ukázat na Mille. Ovšem pouze za ideální teploty. Nemělo by být vlhko, ani příliš sucho. Vítr ale smí být jen severozápadní a nesmí to být třetí úterý v měsíci, protože to hráváte golf s Donaldem T.
INVESTICE
Z aut už dávno nejsou jen dopravní prostředky, dokonce ani nálepka status symbol už nestačí. Ceny veteránů (a už i jakkoliv zajímavých, nebo i objektivně špatných, leč nostalgicky významných aut) jsou šponované do takové výše, že se zatím jakkoliv vysoké náklady na renovaci zpravidla vyplatí. Vinou bláznů jako jsme my, a oproti tomu stojící nezpochybnitelné potřeby zatáhnout záchrannou brzdu, než se zhroutí ekosystém definitivně, jsou nyní auta investiční komoditou. Snad je to ze strachu, že současný motorizmus bude brzy kapitolou v historii stejně relevantní jako třeba Století páry.
A JAK VÁM TO JEZDÍ?
Šikovný renovátor dokáže autu prodloužit život o desítky dalších let a dělá z něj odkaz, rodinné dědictví nebo zdroj zajímavého obnosu, pokud se o něj na aukci strhne mela, ale! Jsou případy, kdy je auto součástí rodinné historie. Kousek, co vlastnil ten „potrhlý bratranec od babičky“. Člověk, který to auto miloval a dokud mu zdraví dovolovalo, staral se o něj a užíval si ho. Vy si matně vzpomínáte, jak jste ve čtyřech letech prvně slyšeli V12 páně Ferrucia a nechápali, jak něco tak krásného může stát vedle té nudné motorové krabice vašich rodičů a spadat do stejné kategorie: M1 – osobní automobil.
Bratranec od babičky zestárnul, vrata garáže se jednoho dne zavřely nadobro a výfuk naposledy na dlouhou dobu vychladnul. Auto po čtyřiceti letech spadne do klína někomu, kdo ani nerandí s Irinou Shayik, ani nepostavil po večerech multimilionový startup a dokonce ani nemá tři jména na rodovém erbu. Byl jen jediným bláznem do aut v rodině a tak naštěstí nikdo netušil, jakou hodnotu ten nesmysl v garáži má. Pohádka? Tohle se neděje? Ve skutečnosti zhruba takový příběh jedna Miura v USA má. Jak se postavit k něčemu takovému? Zrenovovat? Naleštit a prodat? Prodat „jak je“ a koupit si nové Camaro, dům a poslat dítě na Harvard?
Když si představím sebe v podobné situaci (stále zoufale hledám toho zapomenutého strejdu, co celý život sbíral auta a chce to poslat dál), je mi přístup majitele v téhle konkrétní situaci velmi sympatický. Z auta se totiž nestala „platina“, neskončilo v aukci, ani u renovátora. S citem se vyčistilo, zprovoznilo a je provozováno člověkem, který sám říká, že největší radost je to auto sdílet na různých akcích. Miuru záměrně, jako poděkování a vzpomínku, zachoval ve stavu, v jakém jezdila před odstávkou, protože s ní její
majitel jezdil rád a denně.
PATINA
To nejsou šrámy, ale vrásky, co přidávají krásu a eleganci. Babičku taky většinou nemáme tendenci poslat na plastiku, aby se smazalo to, čím ji život intenzivně formoval. Ty vrásky v sobě mají moudrost, a přirozenou autoritu. A stejně tak u aut. Moje si prošlo fází zbrusu nového rychlého sedanu pro architekta. Pak se stalo luxusní ojetinou za horní stovky tisíc, poté dlouholetým autem pro fandu, co ho dodnes považuje za nejlepší auto, které kdy měl. Následovala fáze dlouhodobého stání pod kaštanem, přibyly parkovací šrámy a nakonec skončilo u mě. Každé z těch stádií je nesmazatelně zapsané do stavu, v jakém je teď. Jeho odhadem 250 hp stále usiluje o moje řidičské oprávnění. Šrámy z bitev z něj dělají auto použitelnejší, než kdyby bylo garážovou leštěnkou a přitom stále vyvolá zdvižené palce, když se na silnici s majiteli podobných kusů potkáme.
POJĎTE SE PROJET
Chci tím říct, dokud to jde, než se z motorizmu stane zločin, než všechny naše plechové radosti budeme muset naposledy zavřít do garáží, pojďte se projet. Vezměte ven to auto, na které jste se tolik nadřeli. To auto, které jste si v šesti letech slíbili, o 40let později jste drželi jeho klíčky v ruce a nevěřili, že je opravdu vaše. To auto, které jste si po večerech v garáži vypiplali, nebo váš barn find, ale konečně i to, co jste koupili v aukci. S tím záměrem ho přeci Tjaarda, Gandini, Fioravanti, Zagato, Pininfarina, Sacco nebo Horbury navrhli. Sejdeme se na cestách?
